Měli jste už někdy deprese ze svého vlastního těla? Já ano. A tedy můžu vám říct, že to opravdu není nic, na co bych byla pyšná a co by mi nějakým způsobem bylo příjemné. A právě dneska bych se s vámi chtěla podělit o mou zkušenost. Začalo to zhruba v době, kdy jsem otěhotněla. Tehdy jsem byla štíhlá jako proutek a všichni mi říkali, ať nějaké to kilo přiberu. Já jsem si říkala, že by mi to nemuseli pořád říkat, že už je to otravné. No a pak vlastně nastala ta daná situace, kdy jsem otěhotněla. No a z mých původních 43 kg jsem začala přibírat. No, a nakonec jsem skončila na váze zhruba 53 kilo, což je sice zhruba „jenom“ o deset kilo více, ale i tak to na mě bylo vidět.

A věřte mi, že mě to začalo ale hodně moc trápit, když jsem ještě k tomu musela poslouchat některé ostatní lidi a valilo se na mě ze všech strach, ať zhubnu. Tak prvně mi říkali, ať nějaké ta kila naberu a pak ať shodím? Zdálo se mi to docela dost nelogické. Možná měli pravdu v tom, že to na mě šlo rozhodně více vidět. Ale co? I kdybych měla sto kilo, tak si myslím, že ostatním by to mohlo být takřka ukradené. Nebo ne?

Záleží na tom, jestli jste ten typ povahy, kterého tyhle typy poznámek zasáhnou anebo nad tím jenom mávnete rukou a řeknete si, že vám je to jedno. To všechno záleží na vaší povaze. Tak stejně záleží na tom, co si z těchto poznámek vezmete. Možná je na tom kousek pravdy…. Ale to neznamená, že byste se z toho měli hroutit a začít se nenávidět. Je jenom na vás, co s tím uděláte. Vesměs máte jenom dvě možnosti… Buď se nad tím zamyslíte a řeknete si, že s tím něco uděláte (ale kvůli sobě, ne kvůli ostatním) anebo se na to prostě a jasně vykašlete a budete spokojení. A začnete se mít rádi takoví, jací jste a řekla bych, že tohle je v dnešní době poměrně dost důležité. Někdy prostě musíme najít sami sebe.